53. Rozloučení v pralesném tichu 《告别原林间》

Autor / 作者：Yiye Yixin 一叶医心

Jazyk / 语言：čínsky（中文原诗）

———————

中文原诗

茫茫白云覆远山，

绵绵细雨寄愁颜。

山神吐雾林间走，

缕缕轻烟化雨还。

白骨松根天地阔，

一怀真意送君安。

——————-

Překlad do češtiny（捷克语翻译）

Bezmezné bílé mraky přikrývají vzdálené hory,

jemný, vytrvalý déšť v sobě nese skrytou tvář zármutku.

Duch hor vydechuje mlhu a kráčí mezi prastarými kmeny,

jemné pramínky kouře se rozplývají a proměňují zpět v déšť.

Bílé kosti u kořenů borovice – a přitom nebe i země zůstávají široké,

s jedním upřímným citem tě v tichosti vyprovázím k pokoji.

————————

Poznámka autora（作者说明 / 诗后小记）

V této básni je příroda svědkem tichého rozloučení.

Vzdálené hory se ztrácejí pod vrstvou bílých mraků,

jemný déšť nese v sobě stesk a tichý smutek.

Objevuje se "horský duch", který vydechuje mlhu a prochází mezi stromy –

není to strašidelná bytost, ale obraz živé, dýchající krajiny.

Kouř, který se zvedá a znovu mění v déšť, připomíná koloběh:

to, co stoupá vzhůru, se vrací zpět na zem.

Stejně tak i život, který odešel, se nějakým způsobem vrací do prostoru,

který ho kdysi nesl.

Verš o "bílých kostech u kořenů borovice" přináší moment pravdy:

tělo se stává součástí země, stromů a ticha.

Přesto "nebe i země zůstávají široké" –

svět se nezavírá, jen se proměňuje.

Poslední řádek mluví o "jednom upřímném citu",

s nímž básník vyprovází toho, kdo odchází, "k pokoji".

Básní je tedy jen jednoduché gesto:

přijmout konečnost, předat tělo zpět krajině

a v srdci vyslovit přání, aby ten druhý mohl být v klidu.

Báseň je věnována malé bytosti z mého domova.