45. Na větrnem útesu 《风崖之上》
Autor / 作者:Yiye Yixin 一叶医心
Jazyk / 语言:čínsky(中文原诗)
——————-
中文原诗
寒风猎猎孤崖立,
冰湖如目冷光凝。
千岭茫茫雪封径,
捧雪润喉问天穹。
千阶踏破归魂愿,
幽谷低吟应旧朋。
山神垂首藏白骨,
松影浮云引梦行。
——————-
Překlad do češtiny(捷克语翻译)
Ledový vítr zuřivě kvílí kolem osamělého útesu,
zamrzlé jezero jak oko, v němž se chladný lesk zrcadlí.
Tisíce hřebenů se ztrácí v dálce, stezky zasypal sníh,
nabírám sníh do dlaní, svlažím hrdlo a ptám se nebeské klenby.
Po tisíci schodech, které jsem prošlapal, nese se touha vrátit duši domů,
v hlubokém údolí tiše doznívá píseň pro dávného přítele.
Horský duch sklání hlavu a v skrytu střeží bílé kosti,
stíny borovic a plující mračna vedou mé sny dál krajinou.
———————
Poznámka autora(作者说明 / 诗后小记)
Tato báseň vznikla cestou do hor, když jsem šla pochovat malé zvíře mého domova.
Ten den byl velmi chladný – ostrý vítr, sníh, mráz – a výstup byl namáhavý.
Přesto pro mě ta cesta neměla jen podobu smutku, ale spíš tichého, téměř posvátného úkolu.
Verše zachycují právě tuto poutní cestu:
ledový vítr kolem osamělého skalního útesu,
zamrzlé jezero jako chladné oko, které bdí nad krajinou,
horské hřebeny ztracené v sněhu, zasypané stezky.
Když v básni "nabírám sníh do dlaní a svlažím hrdlo",
vychází to z velmi konkrétního okamžiku – nikde nebyla voda,
tak jsem pila sníh a pokračovala dál.
"Tisíc schodů" je obraz těžkého stoupání
i vnitřní prosby, aby se duše mohla vrátit domů.
Hluboké údolí, které tiše odpovídá starému příteli,
naznačuje, že příroda přijímá naše rozloučení
a proměňuje ho v jemnou ozvěnu.
Horský duch, sklánějící hlavu nad skrytými kostmi,
nepatří do světa strašidelných historek,
ale k posvátné vážnosti chvíle, kdy je tělo svěřeno zemi.
Stíny borovic a plující mraky, které "vedou sny dál",
vyjadřují pocit, že cesta nekončí smrtí –
jen se přesouvá z viditelného světa do světa snů a vnitřního ticha.
Pro mě nebyla tato cesta především bolestná,
ale spíše hluboce klidná a posvátná:
jako by každý krok v mrazu a větru byl součástí obřadu,
kterým se loučím a zároveň děkuji.